KULTURNÍ NOVINY

Jiří Plocek

FENOMÉNY

Kultura se neměří prodanými vstupenkami, výtisky či výlisky. Kultura se měří životem samým.

A někdy nelehkým, avšak vždy smysluplným.

Všichni víme, jak to s tou kulturou je. Má
se skvěle. Jenže, jak která. Na nejrůznějších
dobře zviditelněných televizních akcích,
marketingově zvládnutých rautech ve
velkých městských divadlech, ohňostrojových
veselicích a svátcích obžerství s pokleslou
dramaturgií na rozlehlých náměstích
protékají peníze, o nichž se lidem v klubech,
kruzích přátel vážné hudby, knihovnách,
divadélcích a maloměstských kulturních
zařízeních ani nezdá. Mnohdy vcelku
prvoplánový tah za penězi se zdůvodněním
„ kulturu (čti zábavu) lidem“ je tu vydáván
za stejnou kulturu jako boj o minimální prostředky,
aby se vůbec nějaká kultura – hudba,
divadlo, výtvarno – mohla uskutečňovat.
Vytvářet. Kultura prvního typu není kulturou
v pravém slova smyslu, tedy od slova kultivovat,
nýbrž je pouhým více či méně formálně
zvládnutým „uspokojováním potřeb“
na obchodní bázi. Tomuto pojetí odpovídá
i myšlení některých lidí. „Tak tu kulturu nedělejte,
když na ni nemáte!“ řekla mi před
lety jedna chytrá doktorka práv z ministerstva
kultury (předtím ovšem zaměstnankyně
Ochranného svazu autorského, který se
na hudební tvorbu dívá také jako na druh
obchodu a podnikání). Tehdy se mě to dotklo,
dnes už vím v klidu: Taky nebudu! Tu
vaši. Autentická kultura nezávisí na principu
„a co z toho?“. Je výrazem bytostné potřeby
lidí, kteří chtějí překročit stereotypy
života v duchu „má dáti-dal“, kteří chtějí vystoupit
ze začarovaného kruhu závislosti na
materiálních požitcích a vydat se na cestu za
svým lidstvím a jeho poznáním. Jenže tomu
je nutno něco obětovat.
Je to paradox: Sice bychom rádi viděli, aby
obětavci, kteří svou zarputilostí a svéhlavostí
onu kulturu pěstují a vymýšlejí všemožné
cesty, jak přežít, měli podporu od obcí či
svého okolí a nemuseli padat občas vysílením
a depresemi, ale zas jedině jejich vytrvalost
a neustálý zápas je osvědčením ryzosti
jejich počínání. Všechno toto píšu především
proto, abych vzdal hold několika kulturním
podnikům – skutečným kulturním fenoménům
– s nimiž jsem se za těch minulých dvacet
let setkal. Nemůžu nezačít pražským
Unijazzem, sdružením pro podporu menšinového
umění, jež vzniklo už v roce 1987
a navázalo na tradice Jazzové sekce. Jejich
vícerozměrné aktivity, počínaje magazínem
UNI přes festivaly v Boskovicích, v Bohnicích
a vlajkovou Alternativu, jsou reprezentativním
svědectvím o životě nezávislé kultury
posledních dvaceti let. Kolem Unijazzu
se vytvořil široký okruh publicistů a organizátorů
kulturních aktivit, počátkem 90. let
dokonce vznikla slibná síť klubů Unijazz po
celé republice, bohužel se však neudržela.
Uherskohradišťská Letní filmová škola, jež
navázala na dlouholetá setkávání zástupců
filmových klubů (skutečných kulturních oáz
za totality), je už zavedenou firmou. Dlouholetému
řediteli Jiřímu Králíkovi se podařilo
vytvořit v jednom z červencových týdnů
doslova „ostrov filmu“, na němž se vyplatí
strávit část své dovolené. Žádné drahé recepce,
světové celebrity, lesk ramp a horentní
sponzorské sumy, ale soužití s filmovým
uměním a jeho tvůrci z duše do duše v neokázalých
podmínkách, o to však působivějších.
Jiří Králík se po rozchodu s LFŠ
pokouší od letoška rozjet další filmovou akci
– Festival nad řekou v Písku. Malý „moravský
Rudolstadt“ by se mohl jmenovat festival
Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou,
který úsilím dramaturga Michala Schmidta
a jeho skvělého produkčního týmu, za příkladné
podpory města, už jen názvem připomíná
dřívější lokální folko-trampskou přehlídku,
z níž vzešel. Když nemáte peníze,
nemusíte jezdit objevovat zahraniční špičky
world music na vyhlášený festival do německého
Rudolstadtu. Stačí, když se vypravíte
do Náměště. Muzika s doprovodnými programy
a dílnami může být týdenním nezapomenutelným
zážitkem pro celou rodinu.
O neuvěřitelném fenoménu brněnského Měsíce
autorského čtení a jihlavském Festivalu
dokumentárních filmů píšeme o pár stránek
dále. Jeden desetiletý, druhý třináctiletý, oba
jsou fenomény v evropském měřítku. Mohl
bych jmenovat ještě řadu dalších krásných
akcí s dlouholetou tradicí i svérázným poselstvím,
stejně jako věřím, že každý čtenář
těchto řádků by jistě něco či někoho dalšího
doplnil. Za každým z takových počinů stojí
většinou nějaké osobnosti, o nichž bychom
měli jistě také mluvit, ale i společenství kolem
těchto osobností jsou jako otevřené
knihy, jen se začíst: Valašskomeziříčský
M-Klub, jemuž nelze upřít genia loci a jehož
historie sahá hluboko do totality, kdy
byl útočištěm mnoha zakazovaných umělců,
je současně i kulturním artefaktem sám
o sobě. Každý, kdo by chtěl zkoumat nezávislou
kulturu mimo velká centra a postoje
vládnoucích vrstev vůči ní, ať už za totalitního
režimu či v současné demokracii, nenajde
lepšího příkladu. Žádné mediální kauzy,
dramatické scény, miliónové rozpočty. Minimum
zaměstnanců, pestré společenství obětavých
dobrovolníků a příznivců. Dennodenní
boj o chleba a o přežití. Tisíc korun jsou
velké, mnohdy rozhodující, peníze o bytí či
nebytí. Ale takto právě se tvoří historie živé
kultury.
Autor je publicista a hudební redaktor.